Mezinárodní dezinformace – Ladislav Bittman (2001)
Černá propaganda, aktivní opatření a tajné akce
Úvod
Jean Cocteau kdysi poznamenal, že „historie je aliancí reality a lži. Realita historie se stává lží a neskutečnost historických výmyslů se stává pravdou.“ V historické literatuře se může stát, že rozhodující vojenská bitva je charakterizována jako heroické vítězství, literatura poražené země označuje však tutéž bitvu za krvavý masakr a mezinárodní zločin. Kontext a podání jsou velmi důležité. Filmový režisér, spisovatel a do určité míry i novinář podávají ve svém díle subjektivní obraz událostí a propagují vlastní představy, to platí i o této knize. Snažil jsem se objektivně přistupovat k informacím, které jsem shromáždil z mnoha pramenů; patří mezi ně desítky rozhovorů s informovanými osobami, stovky knih a více než 40 tisíc novinových článků z amerického a zahraničního tisku. Vybrat ze záplavy úředních dokumentů, novinářských zpráv, akademických studií a sebeoslavných memoárů bývalých špionů, propagandistů a manipulátorů všech politických odrůd zrnka pravdy a složit je do mozaiky, která se co nejvíce blíží historické pravdě, je úkol velmi obtížný. Chci proto zdůraznit, že jde o můj osobní pohled bývalého profesionálního účastníka, který se po příchodu do Spojených států věnoval téměř třicet let studiu této oblasti zahraniční politiky, a to především z hlediska obrany demokratického tisku, protože právě ten bývá častou obětí mezinárodních dezinformací. Informace jsem hodnotil a zpracoval formou, kterou pokládám za přijatelnou a srozumitelnou jak pro specialisty v oblasti mezinárodních komunikací, tak pro řadové čtenáře zajímající se o mezinárodní dění.
První část knihy se zabývá historickými ukázkami, teorií a metodikou dezinformací a tajných akcí, jejichž cílem bylo ovlivnit konkrétní události a obecnou politickou orientaci. Druhá část analyzuje způsob, jakým se prováděly v době studené války. Bylo to období nemilosrdného soupeření, napětí a konfliktů mezi Východem a Západem, kdy obě strany využívaly, až na vojenské střetnutí, všech dosažitelných prostředků. Hry klamání a dezinformace vyráběné KGB měly na globální stabilitu velmi zhoubný vliv. Expanzivní sovětské ambice přispěly k tomu, že se Washington i ostatní demokratické země rozhodly používat v obraně proti robustnímu, bezohlednému komunistickému soupeři stejně drastické metody. Během studia podkladových materiálů pro tuto část knihy jsem požádal také české ministerstvo vnitra o přístup k informacím o československých dezinformacích a „aktivních opatřeních“ v letech 1968—1990. Oficiální odpověď byla pozitivní, v archivech se však údajně žádné dokumenty tohoto druhu nenašly. A tak kapitola Československý učedník 1950—1990 je zkrácenou verzí mé studie Československo a mezinárodní dezinformace, kterou jsem publikoval ve sborníku Manipulátoři, vydaném Karlovou univerzitou v roce 1992, a v memoárové knize Špionážní oprátky, publikované nakladatelstvím Mladá fronta v témž roce.
Třetí, neméně důležitá část knihy prostředkuje pohled na současnou roli tajných akcí a dezinformací v americké, ruské, české či slovenské zahraniční politice, v mezinárodních obchodních vztazích a na internetu. Česká republika se stala terčem starých i nových osnovatelů zákulisních her politického či ekonomického ražení a na domácím poli kolbištěm politických stran a skupin, které neváhají používat proti soupeřům nejrůznější formy tzv. špinavých triků. Dezinformace neumřely na úbytě zároveň s komunismem, získaly však novou tvář.
Ladislav Bittman, duben 1999
UKÁZKY Z KNIHY:
Ukázka č.1 (týká se Slovenska)
Reportér Mladé fronty DNES Karol Wolf 17. února 1999 napsal, že „Mečiar zapletl svou zemi do pavučiny rusko-slovenských smluv všeho druhu. Doslovně ji vytlačil z integrační dráhy a vysloužil si přezdívku Evropský trojský kůň Moskvy“. [62] Rusko si na Slovensku zajistilo vliv několika oficiálními, polooficiálnímu i tajnými prostředky. Smlouva o vojenské spolupráci mezi Slovenskem a Ruskem, podepsaná v srpnu 1993, byla základnou pokračujícího mocenského vojenského vlivu prostřednictvím dodávek zbraní ruské výroby a ruských vojenských poradců. Slovensko se také zavázalo k nákupu ruské šifrovací techniky do roku 2010, což ruské zpravodajské službě umožňovalo přístup k slovenským tajným informacím. S ruskými špiony udržovala slovenská bezpečnost úzké pracovní a osobní kontakty. V roce 1996 přijela do Bratislavy skupina ruských zpravodajských důstojníků vyškolit slovenské operativce a náčelnickou elitu. Ředitel SIS Lexa spolu se šéfem rozvědky Ziakem navštívili 8. září 1997 Moskvu, kde jednali o společných akcích s ruskou rozvědkou. Dva týdny poté přiletěl do Bratislavy šéf ruské rozvědky generál Trudnikov, aby jednání dokončil a sjednal další spolupráci. [63] Vyproštění Slovenska z ruské pavučiny si vyžádá nejenom nekompromisní vymýcení diktátorských způsobů předchozí vlády, ale také značný diplomatický talent.
Ukázka č.2 (týká se České republiky)
Kdo byl pachatelem „kauzy Zilk“ ? Všechny dokumenty týkající se Zilka jsou uloženy nejenom v pražském ministerstva vnitra, ale také v moskevské centrále bývalé sovětské, nyní ruské zpravodajské služby. Rusko, nespokojené s připravovaným vstupem České republiky do Severoatlantické aliance, mělo v roce 1998 pádné důvody rozehrát podobný skandál a podkopat autoritu české vlády. Okolnosti „kauzy Zilk“ však ukazují spíše na domácího pachatele. Celá kauza se zřejmě zrodila jako náhodná, ale velmi vítaná příležitost, když odpůrci prezidenta Havla zjistili, že mezi navrženými — osobami na státní vyznamenání je také dr. Helmut Zilk, na kterého komunistická špionáž vedla osobní svazek, Prezident Havel se tím dostal do pasti, odkud nebylo úniku. Ignorovat Zilkův někdejší kontakt a udělit mu řád znamenalo riskovat skandál obrovských rozměrů, protože dříve či později by se to tisk byl stejně dozvěděl. Havel zvolil druhou variantu, tj. „z vážných důvodů“ řád neudělit, ale to se ukázalo jako stejně problematické.
Rozhovor s Ladislavem Bittmanem – Občanský deník 22.5.1990, Jindřich Hoda
POUČNÉ POZADÍ JEDNÉ SENZACE ROKU 1964
Setkání se špiónem
« Mnoho diváků se zhlédlo nedávný pořad naší televize, která připomněla senzaci roku 1964, vytažení beden s nacistickým archívem ze šumavského Černého jezera. Později vyšlo najevo, že se jednalo o velký podvod, o součást dezinformační kampaně, jejímž cílem bylo zastavit západoněmecké snahy přijmout rozhodnutí o promlčení válečných zločinů. Jedním z potápěčů, který před zraky televizních kamer z chladných vod šumavského jezera vytahoval tajemné bedny s nacistickými dokumenty, byl pan Ladislav Bittman, důstojník Státní bezpečnosti, čili, jak se říkalo — rozvědčík. Ty bedny tam sám krátce předtím potopil. Pro naše špióny to byla velice úspěšná akce, neboť svět v tento humbuk uvěřil. S panem Bittmanem jsem se nedávno setkal.
Americká informační agentura pozvala třináct českých a slovenských novinářů na měsíční studijní pobyt do Spojených států, aby se seznámili s prací sdělovacích prostředků. Náš program byl doslova nabitý. Procestovali jsme celé Spojené státy, navštívili různé výbory a instituce, přední listy, televizní stanice, rozhlasová studia, poznali i americký zapadákov. Besedovali jsme s řadou významných osobností, s politiky, novináři, studenty s našimi krajany. Jedno z nejzajímavějších setkání však proběhlo na Bostonské univerzitě, kde s námi chtěl hovořit profesor českého původu, který přednáší ve Středisku pro studium „dezinformací. Byl to právě onen výše zmíněný Ladislav Bittman, působící před čtvrtstoletím v Československu jako zástupce náčelníka dezinformačního odboru.
Jeho čeština byla dosti kostrbatá. Chvílemi bezděčně přecházel do angličtiny, bylo zřejmé, že už dlouho česky nemluvil. Pan Bittman nám pomalu vyprávěl o své kariéře špióna. »V šedesátých letech bylo 30—50 procent diplomatů, novinářů a obchodníků důstojníky ministerstva vnitra. V klíčových zemích, jako např. v Rakousku, pro vnitro dělalo až 70 procent zaměstnanců ambasády. Ví, o čem mluví, sám tehdy ve Vídni »pracoval« jako čs. tiskový atašé. Po 14 letech práce pro čs. rozvědku přichází 21. srpen 1968. »Okupaci jsem odsoudil v rakouské televizi, nechtěl jsem dělat pro Rusy — a věřte, že po invazi přesně věděli, na koho se mají v Československu obrátit — měl jsem toho prostě všeho dost. Přesto, že mě stále sledovala sovětská rozvědka, podařilo se mi dostat se přes NSR do Spojených států. Američanům jsem řekl rovnou, že končím. Odpověděl jsem jim na všechny otázky, které chtěli znát, ale dal jasně najevo, že pokračovat v „řemesle“ nehodlám. “
Těžko sháněl zaměstnání. Vždyť kdo by zaměstnával špióna a ještě k tomu z Východu. V Praze byl v roce: 1971 odsouzen k trestu smrti. Psal knihy o tom, co prožil, i odborné statě o problematice dezinformací. Nakonec se uchytil na univerzitě v Bostonu a stal se dokonce profesorem. »Nikde kromě Ameriky by to nebylo možně. Ale nemyslete si, že jsem neměl těžkosti. Například při přednášce vstane mladík a říká: Proč vám mám věřit? Vždyť jste léta pracoval proti mojí zemi, byl jste prominentním špiónem. Nevěřím vám ani slovo. Podobně i někteří rodiče byli zpočátku šokováni, že mám učit jejich děti právě já. Chtělo to čas. « dodává s úsměvem.
»Každý stát — zejména totalitní režimy — provádí dvojí druh propagandy, bílou a černou. Ta „druhá je zejména záležitostí rozvědky, která verbuje novináře, vědce, politiky. Rozvědka, skrývající se samozřejmě za jiné instituce, se zaměřuje zejména na sdělovací prostředky. « Pak pan Bittman poněkud odbočí a vzpomíná na časy aktivní služby. »Naše rozvědka byla jednou z nejvýkonnějších a nejúspěšnějších. Operovali jsme však i v zemích, kde Československo nemělo žádné zájmy — např. v Uruguayi — ale co je hlavní: veškerá naše činnost byla podřízena Moskvě« Znovu připomene události na Černém jezeře před 26 léty a přes skutečnost, že o všem mluví bez emocí, přece je v jeho slovech patrná určitá profesionální hrdost „nad tehdejší akcí.
»Naše středisko tady na univerzitě analyzuje dezinjormační kampaně, organizovaně v různých „zemích, a seznamuje s nimi veřejnost. Vy jako novináři, kteří začínáte pracovat v nových podmínkách, musíte být stále připraveni. « Chci vědět, na co a pan Bittman říká: »Počítejte s tím, že se stanete objektem dezinformačních kampaní ze strany KGB. A nemylte se. KGB se nebude orientovat jen na komunisty, ale zaměří se hlavně na pracovníky nezávislého a pravicového tisku, mezi nimiž bude hledat i své spolupracovníky. Zájem o vás určitě projeví i Západ.
A jak se tomu bránit? Musíte dělat vše před očima veřejnosti. Zásada číslo jedna: Nikdy nespoléhat na jeden zdroj informací, každou informaci si je třeba Í důkladně ověřit, « říká starý praktik.
Pak trochu odbočuje a připomíná před lety vydanou knihu Kdo je kdo v CIA. Byla velkým úspěchem východních dezinformačních centrál. Více než polovina lidí, kteří v ní byli označeni jako spolupracovníci Ústřední zpravodajské služby, neměla s CIA nikdy nic společného. Americká veřejnost však tomu uvěřila. »A s tím se pak už dá těžko něco dělat. «
Pan Bittman by se rád podíval do své vlasti, byl by ochoten i k několika přednáškám. Prý mu naše úřady sdělily, že může klidně přijet, ale celá věc má háček v tom, že rozsudek trestu smrti dosud nikdo nezrušil. Kolega se ptá, jestli se neobává případné »nehody« na nějaké pražské temné ulici. »Vyloučit nemůžete nic, ale už dlouho nejsem žádný špión, všechno jsem řekl a napsal. Kdyby mě chtěli zlikvidovat, šlo by o mstu, « dodává klidně.
Zajímavé odpoledne končí. Ten statný holohlavý muž, kterému může být Kolem šedesáti a jenž miluje rybařinu, skutečně nevypadá na typického špióna, jak je známe z filmů. Jen mě trochu mate skutečnost, že když jsme se mu chtěli před zahájením naší besedy představit, suše dodal.
»Není třeba, já vás všechny dobře znám …« fotokopie článku
